Státní závěrečná zkouška magisterská

Magisterská zkouška pro jednooborové studium a hlavní studijní plán

1. Obecná charakteristika

Magisterská státní zkouška je souborná zkouška uzavírající magisterské studium hudební vědy, a proto zahrnuje tematiku všech podstatných částí oboru. Při magisterské státní zkoušce má kandidát prokázat spolehlivou orientaci v oboru včetně schopnosti hlubšího zvládnutí některých úseků jeho historické, teoretické a metodologické problematiky. Zvláštní pozornost je věnována schopnosti kritického zacházení s dosavadními výsledky muzikologického bádání a znalosti základní i recentní literatury oboru. Magisterská zkouška má dvě části:

1.1

Část písemnou spočívající ve vypracování magisterské diplomové práce v rozsahu nejméně 140 000 znaků (včetně poznámek pod čarou, titulního listu, obsahu a seznamu literatury) a jejím obhájení před zkušební komisí. Součástí práce je české a cizojazyčné résumé. Písemnou magisterskou prací, která je klasifikována, má kandidát prokázat schopnost formulovat odborné problémy a nalézat jejich řešení, kriticky pracovat s odbornými texty a s pramennými materiály. Podrobnosti stanoví Pravidla a zásady psaní písemných prací studenty Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty MU v Brně. Obhajoba práce je součástí státní zkoušky.

1.2

Část ústní, jejímž cílem je ověřit míru znalosti historické, teoretické a praktické problematiky oboru včetně schopnosti analytického a kritického přístupu k diskutovaným otázkám. Ústní magisterská zkouška probíhá formou rozpravy ke čtyřem okruhům (viz níže). Předem zadané otázky (světové dějiny hudby, systematická hudební věda) nesmí mít bezprostřední vztah k tématu diplomové práce.
Ústní zkoušce před komisí předchází samostatná příprava studenta v délce 90 minut (analýza skladby, vylosované téma z dějin české hudby).

Ústní zkouška se dělí na otázky z těchto oblastí:
1. hudební analýza a teorie
2. dějiny světové hudby
3. dějiny české hudby
4. systematická hudební věda

 

2. Požadavky

2.1 Hudební analýza a teorie

V této části zkoušky má student prokázat zvládnutí různých analytických přístupů k zadanému dílu. Skladba k analýze je zadána v den konání zkoušky. Student má k dispozici nahrávku a notový zápis skladby. Zadávané skladby jsou ve srovnání s bakalářským stupněm komplikovanější z hlediska sazby a obsazení (převážně se jedná o skladby orchestrální). Soubor analyzovaných děl není předem omezen a definován. Součástí rozpravy v této části zkoušky je diskuse o různých analytických přístupech k dílu.

2.2 Dějiny světové a české hudby

2.2.1 Téma z dějin světové hudby bude zadáno studentovi 7 dní před datem konání státní zkoušky. Rozprava zahrne kromě faktografie také základní stav bádání, jednotlivé badatelské koncepce, jejich vývoj a metodologické přístupy. Rozpravu zahájí student vlastním expozé, jež prosloví volně podle nachystaných poznámek.

2.2.2 Téma z dějin české hudby si student vylosuje přímo v den konání zkoušky (spolu s otázkou z hudební analýzy).

2.3 Systematická hudební věda

Téma ze systematické hudební vědy bude zadáno studentovi 7 dní před datem konání státní zkoušky. Otázky jsou zaměřeny především na hudební historiografii a lexikografii, hudební estetiku a sémiotiku, organologii, etnomuzikologii a hudební sociologii. Zkouška probíhá stejnou formou jako v případě dějin světové hudby.

Magisterská zkouška pro vedlejší studijní plán

1. Obecná charakteristika

Státní magisterská zkouška ukončuje navazující dvouleté magisterské studium hudební vědy jako vedlejšího studijního plánu. Při této zkoušce má student prokázat hlubší znalost dějin světové a české hudby a vhled do systematických disciplín muzikologie (znalost základní jednotlivých disciplín a nejdůležitějších muzikologických osobností, kteří se jimi zabývali/zabývají). Má podobu ústní komisionální zkoušky. Podkladem pro přípravu studentů na soubornou zkoušku jsou níže uvedené tematické okruhy, přičemž otázka ze světových dějin hudby je zadávána písemně týden před samotnou zkouškou. K jednotlivým tematickým oblastem je uváděna povinná a doporučená literatura.

2. Tematické okruhy k jednotlivým předmětům zkoušky

Světové dějiny hudby:

  • Hlavní hudební formy 16. století.
  • Hlavní vokálně-instrumentální a instrumentální formy 17. a 18. století.
  • Hlavní vokálně-instrumentální a instrumentální formy 19. století.
  • Hlavní vokálně-instrumentální a instrumentální formy 20. století.

Dějiny hudby v českých zemích:

  • Hudební vývoj v 16. století (centra, skladatelské osobnosti).
  • Hudební vývoj v 17.a 18. století (centra, mecenáši, skladatelské osobnosti).
  • Hudební vývoj v 19. století (centra, skladatelské osobnosti).
  • Hudební vývoj ve 20. století (centra, mecenáši, skladatelské osobnosti).

Systematická muzikologie:

Přehled a stručná charakteristika jednotlivých disciplín:

  • Hudební akustika
  • Hudební teorie
  • Hudební psychologie
  • Hudební estetika a sémiotika
  • Hudební sociologie
  • Hudební pedagogika
  • Hudební lexikografie
  • Teorie a dějiny hudební interpretace
  • Teorie a dějiny notace
  • Hudební organologie a ikonografie
  • Hudební historiografie
  • Etnomuzikologie (hudební folkloristika)
  • Teorie a dějiny nonartificiální hudby

Povinná literatura – historická hudební věda:

ČERNÝ, Jaromír et all. Hudba v českých dějinách: od středověku do nové doby. Praha: Supraphon, 1989.

ČERNÝ, Jaromír et all. Historická antologie hudby v českých zemích (do cca 1530) / Historical Anthology of Music in the Bohemian Lands (up to ca 1530), Koniasch Latin Press, Praha 2005.

Döge, Klaus: Antonín Dvořák, Život – dílo – dokumenty. Praha: Vyšehrad, 2013.

Helfert, Vladimír. Česká moderní hudba. Olomouc: Index, 1936.

HELFERT, Vladimír. Hudební barok na českých zámcích: Jaroměřice za hraběte Jana Adama z Questenberku. Praha: Nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1916.

Helfert, Vladimír: O české hudbě. Praha 1957.

SEHNAL, Jiří a Jiří VYSLOUŽIL. Dějiny hudby na Moravě. Vlastivěda Moravská. Země a lid. Svazek 12. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2001.

Tyrrell, John. Janáček I. Osiřelý kos (1854-1914). Brno: Host, 2018.

Příslušná hesla v hlavních muzikologických encyklopediích (včetně ČSHS a SČHK).

Doporučená literatura – historická hudební věda:

BURNEY, Charles. Hudební cestopis 18. věku. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1966.

DANUSER, Hermann. Neues Handbuch der Musikwissenschaft, Band 7: Die Musik des 20. Jahrhunderts. Laaber-Verlag, Laaber 1984.

D'ELVERT, Christian Friedrich. Geschichte der Musik in Mähren und Österr.-Schlesien mit Rücksicht auf die allgemeine, böhmische und österreichische Musik-Geschichte. Brünn: Rudolf M. Rohrer, 1873.

DESCARTES, René. Vášně duše. Praha: Mladá fronta, 2002.

Eggebrecht, Heinz Heinrich. Musik im Abendland: Prozesse und Stationen vom Mittelalter bis zur Gegenwart München–Zürich: Piper, 1991.

HARNONCOURT, Nikolaus. Hudobný dialóg. Myšlienky k Monteverdimu, Bachovi a Mozartovi. Bratislava: Hudobné centrum, 2005.

HELFERT, Vladimír. Tvůrčí rozvoj Bedřicha Smetany: preludium k životnímu dílu. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1953.

Hoppin, Richard H. Hudba stredoveku. Bratislava: Hudobné centrum, 2007.

HOSTINSKÝ, Otakar. Bedřich Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu: vzpomínky a úvahy. Praha: Jan Laichter, 1941.

Kačic, Ladislav: Dějiny hudby III. – Baroko. Praha: Ikar 2009.

Kamper, Otakar: Hudební Praha v XVIII. věku. Praha 1936.

Kapsa, Václav: Šlechtické kapely v českých zemích doby baroka: staré a nové otázky jejich zkoumání. Clavibus unitis 3, 2014, s. 177–182.

Krák, Egon: Viachlas v hudbe Európy. Teoretické, kompozičné a historické súvislosti viachlasnej hudby: stredovek a renesancia. Bratislava: Hudobné centrum, 2008.

Morgan, Robert P. Twentieth-century music: a history of musical style in modern Europe and America. New York–London: W W Norton & Company, 1991.

Morgan, Robert P. Anthology of Twentieth-Century Music. New York: W.W. Norton, 1992.

MOZART, Leopold. Důkladná škola na housle. Přeložil Vratislav BĚLSKÝ. Praha: Ivan Černý, Temperament 430, 2000.

MUFFAT, Georg. První poznámky o hraní francouzských baletů podle metody zesnulého pana de Lully. Přeložil Vratislav BĚLSKÝ. Brno: Janáčkova akademie múzických umění, 1992.

Plocek, Václav. Metody a cíle analýzy středověkých monodií (in: Uměnovědné studie, sv. 4, Praha, Ústav teorie a dějin umění Československé akademie věd 11983, s. [5]–49);

Pečman, Rudolf. Útok na Antonína Dvořáka. Brno: Masarykova univerzita Brno, 1993.

Spáčilová, Jana. Hudba na dvoře olomouckého biskupa Schrattenbacha. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2018.

Spáčilová, Jana, Šmíd, Ondřej, Hartmanová, Alena (eds.). Benedetto Marcello: Divadlo podle módy. 2020.

SPURNÝ, Lubomír a Vlasta REITTEREROVÁ. Alois Hába (1893-1973): mezi tradicí a inovací. Praha: Koniasch Latin Press, 2014.

ZAHRÁDKA, Jiří. „Divadlo nesmí býti lidu komedií.“ Leoš Janáček a Národní divadlo v Brně. Brno: Moravské zemské muzeum, 2018.

Maňas, Vladimír: Nicolaus Zangius: hudebník přelomu 16. a 17. století. Na stopě neznámému. Brno: Masarykova univerzita, 2020.

Perutková, Jana: František Antonin Míča ve službách hraběte Questenberga a italská opera v Jaroměřicích. [= Clavis monumentorum musicorum regni bohemiae IV]. Praha: KLP, 2011.

QUANTZ, Johann Joachim. Pokus o návod jak hrát na příčnou flétnu. Překl. V. Bělský. Praha: Editio Supraphon, 1990.

REJCHA, Antonín – DYKAST, Roman (ed.). Pojednání o melodii. Praha: TOGGA s.r.o., 2012.

Povinná literatura – systematická hudební věda:

Lébl, Vladimír – Poledňák, Ivan (eds.). Hudební věda: historie a teorie oboru, jeho světový a český vývoj. Díl 1, Dějiny hudební vědy; Teorie hudební vědy. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988.

Lébl, Vladimír – Poledňák, Ivan (eds.). Hudební věda: historie a teorie oboru, jeho světový a český vývoj. Díl 2, Disciplíny hudební vědy. Část 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988.

Lébl, Vladimír – Poledňák, Ivan (eds.). Hudební věda. Díl 3, Historie a teorie oboru, jeho světový a český vývoj: disciplíny hudební vědy: hudebně vědecká dokumentace. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988.

Doporučená literatura – systematická hudební věda:

APEL, Wili. The Notation of Polyphonic Music, 900–1600. Oxford: Oxford City Press, 2010.

Caraci Vela, Maria et all (eds.). Kritika hudebního textu: metody a problémy hudební filologie. Praha: Koniasch Latin Press, 2001.

Černý, Miroslav K. – Fukač, Jiří: Hudební historiografie, in: Slovník české hudební kultury, Praha 1997, s. 306- 314.

Dykast, Roman: Hudba ve věku melancholie. Praha 2004.

FUKAČ, Jiří a Ivan POLEDŇÁK. Hudba a její pojmoslovný systém: otázky stratifikace a taxonomie hudby. Praha: Academia, 1981.

Hanslick, Eduard: O hudebním krásnu Z německého originálu Vom Musikalisch-Schönen přeložil, poznámkami opatřil a předmluvu napsal Jaroslav Střítecký. Praha: Supraphon, 1973.

JANEČEK, Karel. Harmonie rozborem. 2. vyd. Praha: Supraphon, 1982.

JANEČEK, Karel. Hudební formy. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955.

LUDVOVÁ, Jitka. Česká hudební teorie 1750–1850. Praha: Academia, 1985.

Ludvová, Jitka. Česká hudební teorie novější doby 1850–1900. Praha: Academia, 1989.

ŠTĚDROŇ, Miloš. Základy mikrotektoniky: 9 analýz. Brno: Masarykova univerzita, 1991.

TROJAN, Jan. Moravská lidová píseň: melodika, harmonika: o harmonické struktuře lidové písně jako rezultátu melodické složky. Praha : Editio Supraphon, 1980.

VÍT, Petr. Estetické myšlení o hudbě: České země 1760-1860. Praha: Academia, 1987.

VOLEK, Jaroslav. Kapitoly z dějin estetiky: od antiky k počátku 20. stol. Praha 1985.

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info